Někteří z největších amerických mužů ze sféry obchodu a výroby se něčeho bojí.
Vědí, že kdesi existuje moc tak organizovaná, rafinovaná, bdělá, provázaná, kompletní, a vše prostupující,
že by raději neměli příliš zvyšovat hlas, když ji odsouzují.
-Woodrow Wilson, bývalý prezident USA
Pokaždé a vždy, když bankéř vytvoří půjčku, je připsán nový bankovní úvěr - nový vklad - zbrusu nové peníze.
-Graham F. Towers, guvernér Kanadské národní banky (1934-54)
Proces, kterým banky vytvářejí peníze, je tak jednoduchý, že to rozum nebere.
-John Kenneth Galbraith, ekonom
Dejte mi možnost tisknout a ovládat národní peníze a nebude mě zajímat, kdo tvoří zákony.
-Mayer Anselm Rothschild, bankéř
PENÍZE JAKO DLUH
Našemu životu kralují dvě velké záhady - láska a peníze.
Co je láska, je otázka, která byla nekonečně prozkoumávána povídkami, písničkami, filmy a televizí.
Ale to nelze říct o otázce, co jsou peníze.
Není překvapením, že monetární teorie neinspirovala žádné velké filmy -
nebyla ani zmíněna školách, které většina z nás navštěvovala.
Pro většinu z nás otázka, odkud peníze pocházejí, evokuje myšlenku na mincovnu razící mince a tisknoucí bankovky.
Většina z nás věří, že peníze vyrábí vláda.
Je to pravda, ale jen částečně.
Tyto kovové a papírové symboly hodnoty, pod kterými většinou myslíme peníze,
jsou vskutku vyráběny agenturou poskytovanou federální vládou, zvanou (státní) mincovna.
Ale převážná většina peněz mincovnou vytvořena není.
Je každý den v obrovských množství vytvářena soukromými korporacemi, zvanými banky.
Většina z nás si myslí, že banky půjčují peníze, které jim byly svěřeny jejími vkladateli.
Snadno představitelné, leč nepravdivé.
Ve skutečnosti banky peníze, které půjčují, vytvářejí.
Ne ze svých výdělků, ne z vložených peněz, ale přímo ze slibu vypůjčovatele je splatit.
Podpis vypůjčovatele na půjčce, je příslib splatit půjčku + úrok.
A nebo ztratit dům, auto či majetek, kterým ručí.
To je pro vypůjčovatele velký závazek.
Co ten samý podpis vyžaduje od banky?
Banka kouzlem stvoří výši úvěru a prostě ji připíše na vypůjčovatelův účet.
Zdá se vám to přitažené za vlasy? To jistě nemůže být pravda!
Ale je.
Abychom ukázali, jak tento zázrak moderního bankovnictví přišel na svět, vizte tento prostý příběh
Příběh o zlatníkovi
Před dávnými časy, rozličné množství všeho možného se používalo jako peníze.
Muselo to být přenosné a větší množství lidí muselo mít víru, že to může být později vyměněno za věci skutečné hodnoty.
Jako jídlo, oblečení, přístřeší..
Skořápky, kakaová zrna, hezké kamínky, dokonce pírka byla používána jako peníze.
Zlato a stříbro bylo přitažlivé, jemné a dobře se opracovávalo.
Tak se některé kultury na tyto kovy staly experty.
Zlatníci obchodovali mnohem snadněji přidělováním mincí.
Standardizovaným jednotkám těchto kovů, jejichž hmotnosti a ryzost byly certifikovány.
K ochraně svého zlata potřeboval zlatník trezor.
A brzy jeho spoluměšťané klepali na jeho dveře a chtěli si "pronajmout" místo pro zabezpečení svých vlastních mincí a cenností.
Zanedlouho zlatník pronajímal ve svém trezoru veškeré místo, z čehož měl menší příjem.
Roky plynuly a zlatník přišel ke lstivému poznání: vkladatelé si jen vzácně přicházeli vybrat své zlato a nikdy nepřišli všichni najednou.
To proto, že se šeky, které zlatník vypsal coby stvrzenky pro zlato, se obchodovalo na tržištích, jako by byly zlato samotné.
Tyto papírové peníze byly mnohem pohodlnější než těžké mince, a množství mohlo být jednoduše napsáno,
namísto manuálního počítání po jedné u každé transakce.
Mezitím zlatník získal další předmět podnikání - půjčoval své zlato a účtoval si z toho úrok.
S tím, jak jeho pohodlné papírové peníze byly přijímány, vypůjčovatelé začali požadovat úvěry v nich (namísto skutečného kovu).
Jak průmysl expandoval, víc a víc lidí žádalo od bankéře půjčky.
To vnuklo zlatníkovi ještě lepší nápad.
Věděl, že velmi málo jeho věřitelů si vybralo své skutečné zlato.
Tak si spočítal, že se s množstvím jeho šeků může odpoutat od množství zlata jeho vkladatelů. A rozdíl bude jeho.
Dokud budou půjčky spláceny, vkladatelé nemohou na nic přijít.
A náš zlatník - teď již více bankéř než řemeslník - by utržil mnohem větší zisk než kdyby půjčoval jen jeho skutečné zlato.
Po roky si zlatník tajně užíval ucházející výnosy z úroků na vkladech ostatních.
Coby přední půjčovatel byl čím dál tím víc bohatší než ostatní měšťané a chlubil se tím.
I rostla podezření, že utrácel peníze svých vkladatelů.
Ti se dali dohromady a hrozili, že si vyberou veškeré jejich zlato, pokud zlatník nevysvětlí původ svého nově nabytého bohatství.
Navzdory tomu, co by se dalo očekávat, to pro zlatníka nebyla žádná katastrofa.
I přes duplicitu vlastní zběžnému pohledu, jeho myšlenka zafungovala.
Zlatníkovi vkladatelé nic neztratili. Všechno jejich zlato bylo bezpečně ve zlatníkově trezoru.
Spíš než vybrání jejich zlata, vkladatelé si po zlatníkovi (nyní už bankéři) vyžádali,
aby jim dával podíl (ze svého zisku), kterýžto by bral z úroků.
A to byl počátek bankovnictví.
Bankéř platil nízké úroky z vkladů peněz jiných lidí, a tyto peníze poté půjčoval za vyšší úrok.
Rozdíl pokryl náklady na chod bankovních operací a zisk.
Logika tohoto systému byla prostá: a zdála se být rozumným řešením pro uspokojení poptávky po penězích.
Nicméně, dnes takto banky nefungují.
Náš zlatník/bankéř nebyl spokojen s výnosem po sdílení úroků s jeho vkladateli.
A poptávka po penězích rychle rostla, s tím, jak Evropané expandovali do zbytku světa.
Ale jeho půjčky byly omezeny - množstvím zlata, které jeho vkladatelé měli v jeho trezoru.
Tehdy dostal ještě troufalejší nápad.
Vzhledem k tomu, že nikdo kromě něj nevěděl, co je ve skutečnosti v jeho trezoru,
mohl vypsat šeky dokonce i na to, co v něm nebylo.
Pokud nepřijdou všichni věřitelé najednou k jeho trezoru a nebudou požadovat skutečné zlato,
jak by to kdokoli mohl zjistit?
Toto nové kouzlo fungovalo velmi dobře,
a bankéř se stal nezměrně bohatý na úrocích ze zlata, které neexistovalo.
Myšlenka, že by bankéř prostě vytvářel peníze z ničeho,
byla příliš nactiutrhačná k uvěření.
A tak k lidem myšlenka podvodu na dlouhý čas nedolehla.
Ale moc vytvářet peníze stoupla bankéři do hlavy (jak si jistě dokážete představit).
A časem míra bankéřových půjček a okázalého bohatství znovu spustila podezření.
Někteří vypůjčovatelé začali opět vyžadovat zlato namísto jeho papírové reprezentace.
Pomluvy se šířily. Najednou se několik bohatých vypůjčovatelů ukázalo, aby si vybrali své zlato.
Spadla klec. Dav věřitelů zaplavil ulici před zavřenými dveřmi banky.
Bohužel, bankéř neměl dost zlata a stříbra, kterými by vyplatil papírky, jež jim předtím vystavil.
Tomu se říká "sprint do banky". A toho se každý bankéř děsí.
Tento jev zruinuje konkrétní banku a (ne příliš překvapivě), ničí důvěru ke všem bankéřům.
Bylo by přímočaré tyto praktiky vytváření peněz z ničeho postavit mimo zákon.
Ale rozsáhlé množství peněz, které bankéři nabízeli a doposud nabízejí,
se stalo podstatné v úspěchu evropské komerční expanzi.
A tak se místo toho tato praktika stala legalizovanou a regulovanou.
Bankéři souhlasili, že budou dodržovat poměr mezi skutečnými a fiktivními penězi, které mohou půjčit.
Tento limit však stále bude mnohem vyšší než množství zlata a stříbra v trezoru.
........