The Passing Bells S01E02 (2014)

Přeloženo z anglických titulků (poslech jedu jen z online odposlechu, tak pokud objevíte chybku, dejte vědět, opravíme).

------------------------
Wilfred Owen, o jehož Hymně zničeného mládí byla řeč u předchozího dílu, je považován za jednoho z předních britských „válečných“ básníků. Byť tolik času na frontě nestrávil, je ceněn pro svůj realistický styl, jímž vylíčil strádání v zákopech i plynové útoky. Poezie ho přitahovala už od mládí, oblíbil si zejména romantické básníky (Keatse). Málem vstoupil do francouzské, nikoliv britské, armády, protože ve Francii žil před vypuknutím války jako soukromý učitel angličtiny a francouzštiny. Narukoval v říjnu 1915 (do „umělecké jednotky“) a do zákopů se dostal v červnu 1916. Zpočátku měl značně přezíravý přístup ke svým spolubojovníkům, vadil mu jejich laxní přístup a chování. Pak ale přišly vlastní „zkušenosti“ – Owen utrpěl otřes mozku (spadl do díry po mině), odhodilo ho zákopové dělo, prostál 50 hodin v zatopené díře mezi zákopy a nakonec byl v květnu 1917 po výbuchu bomby, která zabila jeho přítele, diagnostikován jako obět „válečného traumatu“ (..PTSD nebo jak chcete..) a byl poslán do týla. Paradoxně byl tohle klíčový moment pro jeho tvorbu, protože se v léčebně potkal s básníkem Siegfriedem Sassoonem (ten ho představil dalším literátům, například H.G. Wellsovi). Když v rámci terapie začal psát básně o válce, diskutoval je se Sassoonem. Podle literárních historiků je Sassoon ten, kdo vnesl do Owenových romantických básní realistický prvek. V červenci 1918 byl Sassoon jako vyléčený odeslán zpět do Francie, kde ale utrpěl střelnou ránu do hlavy (z vlastních řad), která znamenala konec jeho aktivní služby. Owen považoval za svou povinnost převzít Sassoonovu roli „vypravěče válečných hrůz“ a na vlastní žádost (a přes velký odpor Sassoona) odjel zpět na bojiště. Padl v akci prakticky na hodinu přesně týden před podpisem příměří. V den, kdy válka skončila, byla o jeho smrti informována Owenova matka. Jeho básně inspirovali mnohé, mezi jinými z nich těží Válečné requiem B. Brittena.